Jizerské hory - 1000

26.-29.10.2018

Zpět na rok 2018.

Výlet

Naplánovali jsme další rodinný výlet a to do Jizerských hor. Co jsem koukal tak tam je 14. tisícovkových vrcholů a tak alespoň nějaké vyšlápnout. Vyrazili jsme v pátek a dojeli jsme do Tanwaldu, kde jsme byli ubytovaný v hotelu U Dubu - nic extra, ale za ty peníze to újde. Tři noci 2x dospělí a 2x děti se s nídaní 3780Kč.

Sobota

Protože Hedvika byla nemocná, tak jsem vyrazil jen s dětmi. Dojeli jsme autem na Smědavu a tam nechali auto a šli dále pěšky po červené turistické trase. Klukům se samozřejmě moc nechtělo a cesta byla široká písková a tak to nebylo pro ně. Ještě trochu foukalo a mrholilo.

Líní kluci.

Co se klukům líbilo, když jsme potkali cestou starý bungr. Hned tam vlezli a já jim ještě vytáhl čelovku aby tam lépe viděli.

Bungr.

Došli jsme na rozcestí Pod Jizerou a tam se dali po žluté na první náš 1000 vrchol. Jen co jsme odbočili z krásné pískové cesty na cestičku vedoucí skoro potokem, tak kluci pookřáli. Úplně změnili a radostní frčeli na vrchol, přes kameny skalky a kopečky. Pak jsme dorazili pod vrcholovou skálu. Obešli jsme to zleva a došli jsme k zavřené chatě.

. . . .

Pro děti lepší cesta.

. . .

Čím horší cesta tím pro děti zábavnější.

Cesta vedla za ní a tak jsme pokračovali a cesta vedla tak nějak pololezecky na vrchol skály. Opatrně jsme se snažili tam nějak vylézt a vylezli až na vrchol. Nebylo sice nic vidět, ale byli jsme na vrcholu naší první tisícovky Jizera 1122 m.n.m. Pak jsme slezli cestou kterou jsme měli původně jít a obešli jsme zase skálu a šli k chatě kde byl přístřešek, kde jsme byli chráněni před mrholením a deštěm. Tam jsme si dali malou svačinku a teplý čaj.

. . . .

Cesta na vrchol.

Vrcholové foto Jizera 1122 m.n.m..

Výhled žádný.

Lezeme pomalu dolů.

Chata pod vrcholovou skálou.

Pak jsem plánoval cestu dál a aby jsme se nevraceli stejnou cestou s tak jsem hledal cestičku co vede přímo na rozcestí Na Knejpě, ale nějak jsem to netrefil a šli jsme cestičkou přímo na jih. Zjistil jsem to až později, ale dětem se zase ta moc neprošlapaná cestička líbila.

Neplánovaná cestička.

Došli jsme až na asfaltovou cestu a po ní až na mé plánované rozcestí Na Knejpě. Ta cesta se opět dětem nelíbila. Sliboval jsem dětem, že pokud na rozcestí, kde byla značená chata a občertsvení, že si dáme pauzu, ale bohužel chata zavřená.

Nudná asfaltka.

Tak jsme hned vyrazili na druhou tisícovku. Kousek po asfaltce a došli jsme tedy druhou tisícovku jménem Na kneipě 1013 m.n.m. vysokou. A po tom jsme hned frčeli na rozcestí Čihadla a po modré panelové cestě dál. Ta cesta se dětěm vůbec nelíbila, hlavně Lukáškoj. Ale co jsme si dali malou svačinku a odbočili na žlutou cestu, která byla dosti podmáčená - potůčko cesta, tak se to dětem zase začalo líbit. Na rozcestí Sněžné věžičky jsme šli vpravo a po dřevěné dlouhé lávce jsme došli ke skalám. Tam jsme na první vylezli. Při tom jak jsme se nažili na ni vylézt tak Tomíkoj roztrhli kalhoty a mě pak taky jak jsem lezl za nimi. Výhled nebyl žádný. A až doma jsem zjistil, že tam byla ještě jiný skála, kterou jsme neviděli. Ale jinak to byla naše třetí tisícovka Sněžné věžičky 1070 m.n.m. vysoké.

Opět pěkná cesta pro děti.

Po skálou Sněžné věžíčky.

Jedna ze skal Sněžné věžičky - zde jsme si roztrhli kalhoty.

Vrcholové foto Sněžné věžičky 1070 m.n.m..

Vracíme se na rozcestí a chumelí.

Pak jsme šli opět na rozcestí a po hooodně hlouhé lávce na náši 4. tisícovku - Černá hora 1085 m.n.m. vysokou. Tam i na chvilku zasvítilo sluníčko a bylo docela vedro. A opět zpět. To Lukášek dostal nějaké turbo, protože běhal jak šíleny a byl plný energie.

Dlouhatánská lávka.

Vylezlo i sluníčko.

Na někoho padá únava.

. . .

Vrcholové foto Černá hora 1085 m.n.m..

Počasí se lepší a my se vracíme.

Ještě pro děti pěkná cesta.

Když jsme došli na panelovou cestu tak byli děti opět otrávené. Dali jsme si alespoň pauzu a svačinku a jak se počasí lepšilo tak jsme nespěchali. Vítr ustával a bylo tepleji a žádné mrholení.

Pauzička na odpočívadle.

I já odpočívám.

Při zpáteční cestě bylo opravdu krásně a i viditělnost se zlepšila a děti si cestu zpět užili.

Jak se vracíme vidíme vrchol Jizery.

Kluci jsou uchváceni poválenou trávou - prý jsou to vlasy.

Počasí se opravdu zlepšilo.

Lukášek zkoumá řeku Bílou Smědu.

Už je vidět i do dálky.

Při návratu k autu jsme si dali zaslouženou odměnu a při zpáteční cestě autem jsme se stavili u vodní nádrže Souš.

Zasloužená odměna - svíčková na horské chatě Smědava.

U vodní nádrže Souš.

Neděle

Ráno po snídani jsme opět vyrazili na blízské 1000 vrcholy. Předpověď hlásila chladno a né moc přeháněk a tak jsme vyrazili zase ve třech. Dojeli jsme autem na okraj silnice na východ od vrcholu Zámky. Už tam lehce sněžilo tak to se dětem líbilo. Na mapě byla označená lesní cesta tak jsme na ni vyrazili, ale měl jsem problém ji najít, ale něco jako cestu jsem našel tak jsme šli. Bylo vidět, že je dosti zarostlá, že se nevyužívá. Dál a dál v lese se cesta hůře hledala, protože byla více a více zarostlá a přibývali velké kameny a skalky až jsme došli do opravdu zarostlého hustého mladého lesa. No podle GPS jsme jen drželi směr a prolézali jsem kudy se dalo. Dětem se to moc líbilo. Když už jsme došli na vrchol hřebenu tak jsme došli na plošinu, kde jsem si všiml, že jsme vyplašili asi srnky. Ale pak jsem si všiml, že na srnky je to dost veliké a pak jsem uviděl parohy. Byl to jelen se svým stádem. Byli od nás kousek a stádo mohlo mít cca 15-20 laní. Pak jsme pokračovali dál přes hřebínek a došli jsme na vrchol Zámky 1002 m.n.m. naše dnešní první tisícovka. Vyfotili jsme se a snažili se jít ve svých stopách zpět, ale v té husté části jsme občas tápali, ale dostali jsme se pak na tu spodní průchodnější část cesty a byl jsem rád, že tu nebudeme bloudit a v pořádku jsme došli k autu. Dětem se tahle cesta moc a moc líbila.

Parkujeme u cesty.

Poloskrytá cesta.

Cesta už se více ztrácí.

Volný průchod mezi kameny.

Hurá jsme na hoře. Vrcholové foto Zámky 1002 m.n.m..

Vrcholové foto Zámky 1002 m.n.m..

Cesta necesta zpět.

Zde to ještě jde.

Zde mají malé děti výhodu.

By mě zajímalo kudy ta cesta dříve vedla.

Děti to moc baví tak aspoň něco pozitivního.

Uf jsme zpět u auta a děti staví sněhuláka.

Pak jsme přejeli autem o kousek dál na parkoviště Pod Bukovcem a vyrazili jsme na další tisícovku. Šli jsme po naučné stezce. Ze začátku pohoda a pak začali prudké schody a dost tam foukalo a klouzalo. Došli jsme na vyhlídku nad lomem, ale nebylo nic vidět - měli být vidět Krkonoše, které jsou za rohem. Pořád výš a výš a docela prudká cesta a vítr sílí. Skoro na vrcholu byl vítr nejsilnější a na samotném vršku už to bylo klidnější. Vyšlápli jsme dnešní druhou tisícovku Bukovec 1005 m.n.m.. Bylo alespoň vidět dolů do údolí na domečky. Pak jsme frčeli dolů k autu, kde jsme si dali svačinku.

Parkoviště pod Bukovcem.

Cesta je docela prudká.

Výhled nad lomem - není nic vidět.

Vrcholové foto Bukovec 1005 m.n.m..

Výhled dolů do údolí.

Klukům se už nechtělo, ale ukecal jsem je, že dáme ještě jednu poslední tisícovku. Autem jsme tedy ještě popojeli k pomníku u horské služby a vyrazili po silnici, což kluci nesli špatně. Ale tak nějak jsme šlapali a aby jsme nešli po silnici, jsem to pak vzal lesní cestou, kterou to bylo asi o půl kilometru dál. Pak už jsme byli na hřebínku a začala pro děti ideální cestička. A pak konečně jsme dorazili pod vrcholovou skálu k ceduli označovanou Věžní skály 1018 m.n.m.. Tam děti řekli, že tu počkají a tak jsem na tu skálu vylezl sám. Naše třetí tisícovka. Za chcilku jsem se vrátil a děti byli schovány pod převisem. Dali jsme si sušenku na energii, ale pak jim byla zima tak jsme se pokračovali k asfaltce a po ní k autu. Kde dole docela funělo a byli jsme rádi, že jsme dorazili k autu.