Elefantentreffen 61
26-29.1.2017
Zpět na rok 2017. Zpět na hlavní stránku.
Na letošek jsme měli s Martinem velké plány, chtěli jsme vyrazit na svých ČZ505 rykšách. Bohužel jsme zůstali u standardu, rok je prostě krátká doba na přípravu. Ale i ve standardu byl tento Elefant opět jedinečný.
Na motorkáři.cz jsem okomentoval článek o blížícím se Elefantu, po kterém mi začali jiní motorkáři psát, že by se k nám rádi připojili. Nakonec to ale zvládl jen jeden.
Raději se pojišťuji před pozdním pátečním odjezdem a svolávám největší opozdilce k sobě domů na noc. Nový člen našeho týmu s přezdívkou Tarzan, kterého jsem do té doby skoro neznal, nicméně prý dorazí až v pátek ráno. Ten den totiž ještě musí na STK.
Takže se u nás v Kuněticích u Pardubic scházíme večer: já, Martin, který jede rovnou z STK a Pája. Ten jako standardně jede z Býště bez přilby, aby měl trochu vzrušení, když už má trapně motorku se značkou i technickou. Já vytahuji po roce simsona z kotelny, startuji na první šlápnutí a myslím si, jak mám dokonalý stroj. Bohužel zjišťuji, že mám dva roky propadlou STK, ale z nedostatku času to nějak neřeším.
Večer popíjíme u nás doma a jdeme kolem půlnoci spát. Budíček si plánujeme na 6:00 ráno.
Ještě před tím, než se rozezní budík, zvoní Martinovi telefon. Volá Tarzan, že nemůže najít v Hradci Králové STK. Chvíli poslouchám, jak ho Martin naviguje. Zjišťuji, že stojí u opatovické elektrárny a hledá tam STK, které je v Hradci, kterým předtím projížděl. Neudržím se a vybuchuji smíchy. Jak jsem byl upozorněn (a později se i nejednou přesvědčil na vlastní kůži), Tarzan je schopný zabloudit opravdu všude a tento víkend bude mít neskutečný pech. Zhruba po hodině vstáváme a zjišťujeme, že jsme trochu zaspali. Opět volá Tarzan. Tentokrát nemůže najít Kunětice.
Už jsme v garáži u motorek, kde jako generál diktuji Pájovi, co má dělat, jelikož je po večerním popíjení lehce zpomalen. Do toho přijíždí Tarzan a my s trochou zpoždění vyrážíme směr Heřmanův Městec, kde se máme sejít s dalším členem posádky: Zbynďou.
Když přijíždíme do Pardubic k zimáku a stojíme na semaforech, Pája na mě křičí, že si ještě musí zajet koupit boty a že nás dohoní. Jelikož máme zpoždění, jsem trochu naštvaný. Ale při pohledu na jeho tenisky, ze kterých mu koukají holé kotníky, se jen modlím, aby měli otevřeno a nemusel jet v tomhle.
Boty naštěstí sehnal a jako správný vyjednavač nechává paní v obchodě staré boty i s ponožkama, že si pro ně pošle odpoledne kamaráda. Ještě s visačkou na botách nás dojíždí v Heřmanáku na benzínce, kde nabíráme Zbynďu a loučíme se tam s Lucinkou, která s námi absolvovala minulý rok Zimáč, ale tento rok s námi nepojede. Pokračujeme dále a před Podhořanami se připojuje poslední statečný: Jarda. Tarzan zjišťuje, že ztratil telefon. Děláme společné foto a již kompletní vyrážíme.
Při krátkých zastávkách vylepšujeme oblečení kusy mirelonu, abychom v té zimě neumrzli. Jedeme až na naši oblíbenou benzínku ve Zbraslavicích. Dáváme malou pauzu a Martin si stěžuje, že jeho stroj nejede, jak má. Po chvíli nachází upadlou jehlu v karburátoru a dává vše do kupy. Mezi tím vyjíždím já s Jardou napřed, jelikož já jsem nejpomalejší článek. Po pár desítkách kilometrů s Jardou zjišťujeme, že jsme zabloudili. Voláme klukům a navádějí nás na správnou cestu. Opět se scházíme v naší oblíbené hospodě, kde se dozvídáme, že Zbynďa v jedné zatáčce boural a má pochroumané rameno.
Mě se po cestě snažil satavit jen nějaký pták, asi z japonska a v mé plné rychlosti (60km/h) mě narazil přímo do hrudníku. Ale opět díky zázračnému mirelonu, který ztlumil náraz, se mi a asi i jemu nic nestalo.
Mě simson opět vynechává a tak místo posezení v hospůdce opravuji stroj. Ovocné knedlíky do sebe musím naházet jen narychlo. Opět vyjíždíme s Jardou napřed, a ač je to neuvěřitelné, opět bloudíme.
Scházíme se až těsně před hranicemi, na benzínce, kde doplňujeme palivo a trochu tepla. Děláme společné foto a jedeme dál.
Když překračujeme hranice, už se trochu stmívá. Je mi jasné, že se tam jako každý rok za světla nedostaneme. Jako na potvoru kluci odjíždějí a my s Jardou už potřetí bloudíme. Zapínám navigaci v telefonu a lepím izolepou na řídítka. Zdárně se dostáváme až do Solly, kde už jsou zoufalí kluci s tím, že v areálu není nikde místo, kde bychom mohli složit hlavy (a motorky).
Vyrážím s Jardou dovnitř. Všude jsou valy sněhu a hledání nejde nijak snadno. Po hodině nějaké vhodné místečko nacházíme. V sedm hodin se spolu s ostatními Čechy fotíme před branou a vyrážíme do nejhlubšího místa v areálu. Kopeme ve sněhu díru pro oheň a sháníme něco na topení. Zbyňďa nezklamal a má krásné suché dříví z domu. Ale Martin s Tarzanem sbírají mokré klacky a jdou s tím rozdělat oheň. Moc se jim to nedaří, ale po chvíli najednou oheň hoří, jen má velice nepříjemný smrad a kouř. Kluci našli holínku a tak s ní přiložili – a hořela opravdu dobře, i s mokrým dřívím. Přijít na to Němci, tak mají zákaz vstupu do Německa na celý život.
Popíjíme, kecáme a jako první ulehá do záhrabu Zbynďa, který sotva hýbe tím pochroumaným ramenem. Proto mu pomáháme do spacáku a ukládáme ho na dobrou noc.
Jako druhý se chystá ke spánku Martin. Ten už si oproti minulému roku vzal i spacák, který opravdu vypadá dobře. Akorát zjišťuje, že je asi jenom do 140 kg a on se do něj prostě nevejde. Zapíná si ho tedy alespoň do pasu a ulehá k ohni s šálou na hlavně a rukavicemi na rukou.
Jako třetí ulehá Tarzan, který hudruje něco o tom, že kdyby neztratil ten telefon, tak se zahřeje alespoň tím, že seřve manželku, která mu zabalila spacák s konfortní teplotou +14°C a momentální teplota je -9°C. Proto ho balíme do nepostradatelného mirelonu a soukáme do tenkého spacáku, aby mohl ulehnout mezi motorky.
S Jardou už chceme jít také spát a tak se ptáme Páji, jestli jde také. Ten nám ale odpovídá, že spát nepůjde, jelikož má strach, aby nenastydl. Tak jsme já a Jarda ulehli pod širák do našich teplých spacáků a s výhledem na hvězdy hned usnuli.
Ráno mě budí kapající voda ve spacáku - stéká mi do očí i uší. Je neuvěřitelné, co člověk za noc vydýchá vody. Vylézáme z teplíčka spacáků do pěkně mrazivého rána a jdeme za klukama, kteří spali přibližně 200 m od nás.
Po cestě nacházíme zajímavé houmlesácké obydlí z kartonů. Pája to totiž nakonec nevydržel - ale když šel spát, tak zjistil, že má rozbitý zip u spacáku. V noci proto obešel stánkaře, sebral jim různé kartony a postavil si z nich tohle.
Přicházíme k ohni a ptáme se kluků, jak přečkali noc. Podle jejich výrazů nic moc a z vyprávění také. Martinovi chytl od ohně spacák, a když ho hasil, tak mu vzplál rukáv na bundě.
Tarzan ve spacáku vydržel jen hodinu, pak šel k ohni, kde usnul a chytly mu obě nohavice.
No a nakonec Zbynďa. Toho ve dvě ráno tahali ze spacáku, jestli umí anglicky, jelikož tam nějaký Čech dostal epileptický záchvat a volali mu sanitku.
Dáváme si snídani. Gurmán Zbynďa si dává guatemalskou kávu v pytlíku. Ta mu ale v zápětí padá na zem a pytlík praská.
Vyrážíme okolo předražených suvenýrů po areálu hledat lepší místo na spaní. V sobotu už spousta lidí odjíždí, aby se do neděle dostali domů. Po pár hodinách, kdy se zakecáváme s lidmi, které potkáváme, nacházíme s Jardou a Tarzanem pěkný flek.
Stěhujeme část věcí a nacházíme i ostatní členy naší skupiny, kteří také našli pár vhodných míst. Nejúspěšnější byl Pája - ten našel jídlo. Objevil opuštěné ohniště a brambory, tak to spojil a vznikly z toho luxusní brambory z popele.
Vyrážíme s Tarzanem koupit za 10 eur suché dříví na noc, jelikož holinky na topení už došly. Za ty peníze máme deset metrových polínek, které jsme přivázali za motorku a já se na nich pro pobavení ostatních svezl jak na sáňkách.
Pája, Martin a jeden Pardubák vyrážejí do lesa na dřevo. Je ho tam popadaného opravdu dost, ale jelikož je to po pokutou 1500 eur, tak si ho téměř nikdo sbírat netroufne. Až na nás - jako každý rok. Chytře krátí soušky na metry, váží je provázkem použitým z kupovaného dříví a nenápadně je nosí mezi pořadateli, jako kdyby se nechumelilo. Malý rozdíl je, že kupované bylo štípané a tohle jsou kulánky. Ale naštěstí to prošlo.
Vedle našeho nového místa přijíždějí Italové na Uralech. Trochu je obdivujeme, jelikož ráno sraz končí a oni pojedou domů. Jednomu také závidíme pohlednou ženu, vyloženě vhodnou pro život. Jak jsme to poznali? Ihned po příjezdu žena rozbalila stan. Jako první vyndala z motorky basu piv a donesla ji do stanu. Poté přítele vytlačila i s motorkou do kopce a pak ho asi kilometr dobíhala. A když vezli dříví, tak se snažila udržet otýpku dřeva, která byla těžší, než ona. Co dodat, večer jsme u nich ve stanu sice nebyli, ale snad dobrý.
Chvíli po příjezdu Italů mě volá Michal, který se k nám jako jediný připojil po dohodě na motorkari.cz . Neměl to také zrovna nejblíž, přijel totiž od Brna. Na přivítanou nám ukázal, že má po namáhavé cestě ještě spoustu síly na zvedání motorky, když svou yamahu lehce poválel po zemi. Na Elefantu je vždy někdo kolem vás, kdo vám pomůže motorku zvednout. To, že se tam někdo válí, je naprosto běžné a nikdo se nad tím nepozastavuje. Pokud jste ale nazí, máte lidí na zvedání mnohem víc.
Na Elefantu totiž platí, že čím toho máte míň na sobě, tím víc jste in.
Po 20 minutách se vrací k ohni a říká, že je vše v pohodě. Věříme mu to až do doby, kdy mu upadá jeden nehet. Asi byl unavený… Přesně už nevím v kolik uleháme, ale my s Jadou odcházíme do sněhu a kluci do slámy kolem ohně. Snad dnes nikdo neuhoří.
Po sedmé hodině nás Pája budí. S Jardou zjišťujeme, že jsme zaspali. Rychle balíme zmrzlé spacáky, které ani nejdou nacpat do obalu. Je -13°C.
Vyrážíme k našim motorkám. Jarda svou jawičku startuje na první šlápnutí a já simsona také. Chudák majitel skoro nového BMW GS 1200, kouká opodál a nemůže stroj nastartovat. Pořadatelé mu samozřejmě pomůžou, ale stojí to nějaká eura. Jo, stará kvalita se pozná. Tedy alespoň si to říkám do doby, než vidím kluky, jak roztlačují Zbynďovu 350, které se opravdu vůbec nechtělo. Vytočený Zbynďa vyhrožuje, že už nikdy na Elefant nepojede. Doufám, že ho to přejde, jelikož bez jeho připravenosti to nezmákneme. Tarzan ještě dotuňuje svou 350 kartonem a klackama.
My se chystáme konečně zdolat kopec, ze kterého jde respekt. Pája ovšem hlásí první závadu - zamrzlo mu lanko na spojku. Asi ještě podnapilý dostává nápad dát motorku nad oheň a nahřát ji. Po chvíli, co ji opravdu nad ohniště postavil a rozfoukával oheň, jsem mu to rozmluvil s tím, že výbuch by mohl ohrozit hodně lidí. Nakonec ji naštěstí bez jakýchkoliv zranění dává pryč.
Jako první vyjíždí kopec Michal a mizí za zatáčkou. Paráda, říkám si, zvládl to. Poté vyrážejí další kluci a po chvíli i já. Za zatáčkou ale objevuji Michala, který se tam zasekl a ostatní mu pomáhají nahoru. Já vyjíždím až před bránu, kde čekáme asi 20 minut na Páju - zas zdržuje. Jedu pro něj a v půlce cesty ho podkávám. Otáčím se a vidím, jak za branou projíždí kolem ostatních a zatáčí úplně na jinou stranu, než normálně jezdíme. Je pryč, sám v Německu. Děláme bez něj společnou fotku a chvíli čekáme. Najednou se vrací a tentokrát už nás vidí.
Vyjíždíme doleva na silnici a já čekám na Michala, kterému to chcíplo. Rozjíždí se a profrčí asi metr ode mne, ale na jinou stranu. Nemůžu nic dělat, na svém stroji ho nikdy nemám šanci dohonit, vyrážím proto za ostatními. Když je dojedu, tak nevěřícně sleduji Martina, kterému z kalhot leze velký kus holých zad. Takovou husí kůži jsem ještě neviděl. Zastavujeme až na benzínce za hranicemi. Jdu za Martinem a ptám se ho, jestli mu není zima na záda. Odpověď musím citovat: „Píčo, mě tak táhne na záda, že mě snad upadnou ledviny.“ Hroutím se smíchy a beru do ruky nepostradatelný mirelon, který by si zasloužil nobelovku za záchranu životů v zimním období. Obmotáváme Martina a poté se ho snažíme zapnout do bundy. Museli jsme být tři - dva drželi zip k sobě a třetí ho zapínal. Naštěstí se to podařilo a zip nepraskl. Je opravdu velká zima, místy až -15°C, své oblečení vylepšujeme všichni.
_
Na benzínku přijíždí i ztracený Michal a společně vyrážíme hledat restauraci, kde pokecáme a rozdělíme se. Než ale dojedeme k restauraci, ještě se pěkně projíždíme po kousku dálnice, kde nám Tarzan ukazuje jak jeho 350 dokáže uhánět. Já se svým simsonem dosahuji i 70km/h a vzápětí dojíždím Tarzana. Ten si přidřel motor, jelikož se mu díky jeho ochraně na nohy vůbec nechladil. Ač už to tu bylo hodně krát, v Táboře se Pája, Martin a Tarzan ztrácejí, po 20 minutách se zase nacházíme a konečně jedeme do restaurace na ONU. Takhle oblečené, se spoustou věcí, vás jen tak někde nevezmou. Navíc když se Pája svléknul, vypadala z něj tuna slámy. Poté lezl v restauraci na zemi po čtyřech a vše pečlivě uklízel.
Loučíme se s Michalem a pokračujeme. Pája stále se zamrzlým lankem, Tarzan s přidřeným motorem a já opět s cukajícím simsonem. Cesta utíká a stav mého simsona je čím dál horší, maximální rychlost je cca 40km/h, kluci mi ujíždějí a já nemám nářadí na opravu. V duchu si jen říkám, ať co nejdřív někde zastaví. Zastavili až na konci Mladé Vožice na křižovatce. Přijíždím, zastavuji vedle Martina a ptám se ho na svíčák , že to musím rozebrat…a ostatní z ničeho nic odjíždí! Dávám rychle simsona na stojánek a mávám na ně. Nic. Simson padá ze stojánku a pádem se ulamuje páčka přední brzdy. Ladím chvíli stroj, ale potřebuji víc nářadí, ostatní se nevrací, a tak přískoky pokračuji dál. To, že jim chybím, si všimli až po 12 km. Zastavili na benzínce, kam jsem přijel už dost naštvaný a sprdnul je, že nepočkali. Pro případ, že by se to opakovalo, jsem si koupil své nářadí a šel opravovat. Už jsem tušil, co to bude a oprava mi zabrala 10 minut. Mezi tím Tarzan s Martinem, kteří to měli ještě 170 km domů, vyrážejí. Já zkouším motor roztočit na prázdno a vše se tváří být v pořádku. Nicméně tím nadměrným vytočením motoru způsobuji fatální závadu, na kterou přicházím, až když sedím s uklizeným nářadím a oblečen na motorce. Nejde nastartovat, vůbec se neotáčí motor. Rozdělávám znovu půl stroje a dochází mi, že se střihl klínek a bez náhradního to prostě nepojede.
Zvedám telefon a volám své drahé, ať vezme auto s vozíkem a vyrazí směr Čáslav. Už je skoro tma, tak abychom ušetřili čas, zapřahujeme lanem simsona, který bez motoru nesvítí, za Pájovu motorku s nefunkčním lankem na spojku a vyrážíme. Po asi 25 km, kdy už jsem pěkně vykoukaný metr před sebe na Pájové zadní světlo, přicházejí vyjeté ledové koleje. Jedeme asi 60km/h, když v tom ztrácím v zrcátku Jardovo světlo a slyším ránu, jak padá na zem. Snažím se jen pomocí zadní brzdy zastavit Páju a dostávám smyk. Ten ustávám, a tak řvu na Páju, ať zastaví. Zpomaluje sice pomalu a já brzdím, ale i tak padám také k zemi. Odklízím stroj na kraj a utíkám za Jardou. Ten leží na silnici, první auto ho objíždí a jede pryč, druhý řidič zastavuje a jde k němu, já stále běžím. Jarda najednou vstává, bez jediného šrámu s úsměvem na rtech že “je celej”.
Usedá na stroj a společně pokračujeme asi 20 km na benzinku ve Zbraslavicích. Tam odpřahuji a volám Gabče, která už je jen kousek. Kluci se ohřívají a pak vyráží sami dál. Když odjíždějí, vidím ve tmě přijíždět auto s denním svícením a výstražnými blikry. Říkám si, co to je za blbce - Gabča :). Zastavuje a hlásí mi, že ji před kilometrem zhasla všechna světla na autě a neví proč. Tak nakládám simsona a jdu opravovat auto. Po chvíli zjištuji, že úplně závadu neodstraním a tak stříhám ze simsona dráty a v pojistkové skříni tvořím klemy, abych auto rozsvítil. Vše funguje v pohodě a jedem konečně do Kunětic.
Po příjezdu domů obvolávám kluky a zjišťuji, jak dojeli. Od Martina se dozvídám, že Tarzan se ztratil asi po 2 km a od té doby ho neviděl. Martin už je prý skoro hodinu doma a Tarzan nikde. Druhý den se dozvídám, že opravdu zabloudil, jelikož pospíchal na záchod, tam ho Martin ztratil a pak samozřejmě bloudil, no a přijel o hodinu později. Takže mu cesta z Elefantu trvala přes 13 hodin!
Uvidíme, jak dopadne příští rok.