Zimáč 2016
23.1.2016
Zpět na rok 2016. Zpět na hlavní stránku.
Tak letos jsem si říkal, že ani nic psát nebudu, jelikož Zbynďa řekl, že to bude dětský výlet, ale nakonec to byla asi nejdrsnější cesta, kterou jsme jeli. Tentokrát jsme totiž nevyrazili do Německa na drsný motosraz Elefantentreffen, ale „pouze“ na pohodové setkání motorkářů do Jizbic s názvem Zimáč 2016.
Složení letošního zájezdu se opět změnilo, pár lidí odpadlo, ale našli jsme zas jiné blázny, kteří ještě nevěděli, do čeho jdou. Nebudeme říkat, že největší blázen, ale raději ji nazveme nejodvážnějším účastníkem zájezdu, byla Lucinka, které jsem se jen tak ze srandy na silvestra optal, jestli s námi nepojede a bez váhání řekla, že ano, do poslední chvíle jsme tomu nevěřili, ale jela. Další kdo se k nám přidal, byl Martin s přezdívkou „Tatrovák“ , který vyrazil na své 250 panelce, se sjetou gumou a s brašnou přes rameno, ve které měl pouze doklady, peníze a bloček na zápisky. Z toho vyplívá, že neměl spacák ani karimatku, i když věděl že spíme ve stanu, ale zvládl to i tak.
Lucinka, která toho moc na motorce nenajezdila, si přijela ozkoušet Mosqito, to jsem ji půjčil místo ČZ 487 na které chtěla původně jet, ale říkal jsem si, že když ji má něco zalehnout, tak od komára je to lepší. Projela se asi 2km a už necítila ruce. No uvidíme zítra, říkal jsem si.
Pája přijel v pátek v noci připravovat dněpra na cestu, měl standardně asi 4h zpoždění, ale víc by mě překvapilo, kdyby přijel v čas. Tento rok se ale vyzbrojil i českou SPZ na svého dněpra.
Zbynďa, ten byl jako vždy připravený velice odpovědně a nic nenechal náhodě a hlavně díky němu, dojeli všechny stroje skoro až do domů.
Tatrovák, měl dorazit také v pátek k nám domů z Dvora Králového a ráno jet s námi, nakonec to ale změnil, že si ráno přivstane a dá to na jeden zátah.
No a nakonec Já, opět jsem si myslel, jak jsem připravený, ale nebyl.
Poměrně na čas vstávám, budím Páju a letím se podívat na teploměr, který ukazuje -13C , trochu jsem se orosil, ale říkám si, že mirelonu máme dost a je to kousek. Postupně přenášíme věci, strojíme na motorky a čekáme na Tatrováka. Něco po deváté jsme měli být v Heřmaňáku na benzínce a setkat se tam se Zbynďou, to se lehce posouvá, ale nic hrozného. Před půl desátou vyráží náš konvoj směr Heřmaňák. S nejpomalejším strojem vyrážím jako první a za mnou Lucka. Sjíždíme za globusem na rychlodráhu a zpomaluji, aby mě ostatní dojeli, v tom nás dojíždí Monča s Honzíkem a říkají mi, že Pája jel rovně na Bohdaneč, trochu nechápu proč, ale říkám si, že vědí kam jedem, tak se tam sejdeme. Přijíždíme do Heřmaňáku na benzínku, kde už čeká Zbynďa. Volám Pájovi, který je v Přelouči a vysvětluje mi, že nějak zabloudili, dohodli jsme se, že se sejdeme až v Čáslavi. Vylejzáme z benzínky a začíná hustě sněžit, jediné o koho mám strach, je Lucka, tak sedláme své stroje a pomalu jedeme do Čáslavi. Jedem opravdu pomalu a opatrně, ale před Čáslaví, kde železniční přejezd kříží našikmo silnici, jen tak tak ustávám jeho přejetí, zpomaluji a koukám do zrcátka, Lucka už to neustála. Otáčím se a jedu ji sbírat, ale Zbynďa, který ji naštěstí nepřejel už ji pomáhá na nohy. Naštěstí asi padat umí a až na lehce odřené rukavice a bouli na noze od stupačky ji nic není. Od pár kolemjedoucích plechovkářů dostáváme rady, jako že je sníh, zima, ale myslím si, že o tom víme mnohem líp než oni v autě.
Projíždíme Čáslaví a zastavujeme vesnici za. Volám Pájovi, který se cpe v teplé benzínce bagetou a říkám mu, že jedeme napřed. Za stálého sněžení naše rychlost nepřevyšuje 40km/h. Přicházejí kopce a s nimi další problémy. Lucka se málo najedla a nemůže se do kopců vyškrábat, tak v kopcích s motorkou nacvičuje baletní vystoupení, spojené s občasným pádem. V jednom prudkém kopci Zbynďa stříká Lucce sněhové řetězy na gumu a přitom nás dojíždí Pája s Tatrovákem. Najednou se z lesa vynoří myslivec a dává se s námi do řeči, s úsměvem na tváři říká „a to mě budou doma říkat, že jsem blázen, když od 5h ráno číhám na divočáka, kam se hrabu na vás“. Posíláme Lucku napřed a kujeme, jak by jsme ji pomohli, jelikož se blíží větší kopce. Jeden z návrhů je, naložit Mosqito i s Luckou na dněpra, jenže jsme neměli kurty na přichycení, ale byli by jsme frajeři, alespoň do první policejní kontroly. Dojeli jsme Lucku a nabídli jsme ji dněpra, skočila na něj, jak kdyby na něm jezdila každý den do práce a už se kolona pohybovala trochu rychlejším tempem i sem dal plný plyn. Pája skočil na mosqito a uháněl také. Po vyjetí jednoho kopce měl velké problémy, kde kromě baletu s motorkou připojil i trochu spartakiády. Zastavili jsme u autobusové zastávky a Pája nešetřil sprostých slov na adresu mosqita, když v tom koukám a on má prázdné zadní kolo. Kvůli přilnavosti jsme ho tak dlouho upouštěli, až se utrhl ventilek. Co teď. Duši náhradní nemám, tak jsme si říkali, že tam mosqito necháme a sesedneme se na motorkách. Když v tom Zbynďa vytáhl ze železné zásoby duši o průměru 18“ a mosqito má jen 16“ , no narvali jsme jí tam, nafoukli jedinou pumpičkou, kterou měl opět Zbynďa a pokračovali dál.
Po cestě nám mávalo spousta lidí i silničářů s pluhem na hoře, aby náhodou neporušili tu krásnou sněhovou vrstvu na silnici, dokonce i sypali štěrk! Jen jsem ty kamínky při rychlosti 50km/h stíhal počítat, byl z nich pěkný slalom.
Další na řadu přišla Zbynďova 350 a její standardní nemoc, nefunkční jeden válec, po krátké zastávce pokračujeme dál. Aby v tom nebyla jeho jawička sama, můj simson se také přidal a začal standartně trpět na nedostatek benzínu, myslel jsem že jsem to doma vyřešil výměnou karburátoru a částí kohoutu, ale zase nic, proč to vždycky začne dělat až po 80km.
Na místo srazu jsme se dostali, až kolem 15h, takže nám cesta zabrala skoro 5h. S tím jsme trochu nepočítali a přišli jsme tak o zahájení a první soutěže. K bráně jsme se přes spoustu zaparkovaných aut ani nemohli dostat, ale nakonec jsme projeli. U vstupu na nás divně koukali, že jsme na motorkách, opravdu zvláštní, na zimním motosraze. Naučeni z elefantu, jedem hledat místo na stanování, koukáme, kde jsou ty stovky stanů a nikde nic, pouze jedno týpí s opravdovými maséry a zkušenými zimními stanovači. Ti borci měli v týpíčku kamna a vývod z nich čel do udírny, tak si dávali pěkně žranici a to vše přivezli na motorkách. Místo pro stan jsme tedy našli naprosto bez problémů. Začínáme tedy s Luckou a Zbynďou stavět stan, zatím co se Pája s Tatrovákem věnují soutěžím ve slalomu a jízdy na speciálním kole. Opatrně stavíme stan a Lucka nám klade na srdce, aby se hlavně nic se stanem nestalo, jelikož ho má půjčený od rodičů a ty ho mají hodně rádi. S velkou opatrností jsme tedy toto 2+1 postavili a nastěhovali se, překrásný stan to byl. Po té dorazil Pája ověnčení cenami ze soutěží. Šli jsme se najíst guláškem a oproti Elefantu i pokecat s kýmkoliv kdo šel okolo. Hlavně naši sousedi, kteří byli třetí stan v celém kempu, se nám smáli jak můžeme jet na tak hrozném stroji jako je mosqito a simson, ale sami tam pak asi dvě hodiny rozjížděli jáwku s čínským morem, jinak super týpci, kteří se chystali na elefant. Pár hlavně čtyřkolkářů a proháněli své stroje po zasněžené louce a samotných motorek až tolik nebylo, spíš kdo si co přivezl v autě.
Pomalu se setmělo a s přibývajícím alkoholem rostla chuť na projížďku, převážně jsme byli venku u ohně, zatím co se ostatní cpali do sálu, který byl plný. Když už byla chuť velká, šlo se jezdit, měli jsme celý kemp pro sebe bez diváků, tak se jezdilo všude možně a hlavně zamrznutým rybníkem, ze kterého byly strmé výjezdy. Kluci dali dněpru pěkně zabrat a jako zázrakem se jim nic nestalo, podařilo se jim ho totiž z jedné stráně dvakrát převrátit a při dopadu prolomili led a trochu se i vykoupali v nehezky vonící vodě. Po projížďce následovalo zase popíjení a spát. Jako první jsem šel já s Lůcou a Zbynďou, ulehli jsme a hned usnuli, když přišel Pája s Tatrovákem, tak nás lehce probudili, ale nic hrozného. V noci začalo poprchávat a tím pádem i tát sníh, na kterém stály motorky. Jediný kdo si ji postavil ke stanu, byl Zbynďa. Uprostřed noci nás vzbudila rána, když motorka spadla na stan a řídítkem těsně minula Páju, který v něm spal. Tak že ten krásný stan, za který Lucka ručila životem, už s dírou na boku nebyl tak nádherný.
Příští rok ještě uvidíme, rád bych na nějaký český sraz s pravidly elefantu, ale asi se budu raději učit němčinu.
