Radegastova výzva

15.-16.8.2015

Tak je to opět tu. Po roce jsme jeli podpořit správnou věc a zúčastnili se prvního ročníku závodu s názvem „Radegastova výzva pro kostní dřeň“. Trochu nás zaskočilo, že je to první ročník, když už jsme tento závod běželi minulý rok, ale jak jsme se dozvěděli, minulý rok byl tzv. nultý ročník. Hlavním cílem tohoto závodu je, rozšířit registr dárců kostní dřeně a částí startovného přispět na nadaci Haimaom, která se zabývá léčbou leukémie.

Trať

Letos byla trať o trochu delší, ale zase nudnější. Jedno kolo měřilo 12km s převýšením 549m. Bohužel převážná většina trati vedla po asfaltu, takže to nebyl žádný extrémní závod, ale taková delší procházka.

Pátek

Plánovaný odjezd byl hned po práci, takže cca v 16h, všichni jsme skončili dříve, aby se vše líp stíhalo, ale nějak to nevyšlo. Karavan je stále v nepojízdném stavu a tak jsme se museli pokusit nacpat do felicie, bylo nás pět. Já, Gabča, Kuba, Monča, Honza a pes Jerry. Protože jsme se do auta nevešli, jeli jsme si půjčit rakev a asi po třetím na nákupu, konečně vyjíždíme, čas 20:15h .

Zastavujeme ve V.Mýtě u tesca a opět dokupujeme další zapomenuté věci. Večeříme uprostřed parkoviště na zemi jako bezďáci a tak se k nám i jedna partička bezdomovců přidala a jeden nás oslovil, jak jinak než o peníze. Už jsem čekal co řekne ,určitě že nemá co jíst, tak jsem se těšil, že s ním půjdu koupit jídlo do obchoďáku, ale výjimečně řekl pravdu a to, že prosí o peníze na tabák, tak jsem ocenil jeho upřímnost 20kč.

Po cestě bylo ještě pár zastávek a kolem půlnoci jsme dorazili do Trojanovic. Na velké louce nikdo nebyl a tak jsme vybrali nejrovnější místo, rozbalili tři stany a šli spát.

Sobota

Cca 7:30 postupně vstáváme a vylézáme ze stanů, jelikož teplota ve stanech je neúnosná. Snídáme a koukáme, jak po obvodu louky na příkaz pořadatelů závodníci stavějí stany. My stojíme přímo uprostřed a divíme se, proč nikdo nejde k nám. Dosnídáme a jdeme na registraci, tam vše proběhne bez problémů a jdeme se pomalu připravovat. Jeden z pořadatelů sebral odvahu a jménem CHKO, nás požádal, ať se přesuneme na okraj louky. Na otázku kam půjdou lidi, když bude okraj plný, bohužel nedokázal odpovědět, tak jsem ho dál netrápil a tři stany jsme přestěhovali.

Pomalu jsme se začali připravovat na start, všichni jsme si povinně přišili na své nové batůžky nechťáckou vlaječku, každý jsme měl jiný batůžek, ale já asi nejkvalitnější, jelikož jsem při šití zlomil jehlu, tak jsem to heftnul zavíracím špendlíkem.

Na start šel jako první Kuba, jelikož mě a Monče se nechtělo běžet v tom davovém šílenství, samo že to bylo kvůli tomu, aby si ostatní nepřipadali hloupě, že jsme moc rychlí.

Start byl poměrně hektický, pořadatel se trochu rozpovídal u rozpravy, a když zjistil, že je za 1,5min start tak zavelel, ať se rychle závodníci přesunou na start. Než tam mnozí došli, ozvalo se v reproduktorech „start“ a když byli závodníci v první zatáčce, tak i startovní výstřel, asi už jen pro popohnání závodníků.

První kolo Kuba uběhl za neuvěřitelný čas 1:21h a byl do 20.místa celkového pořadí, poté nastoupila Monča a já, abychom toto umístění trochu posunuli do spodní části výsledkové tabulky. Monča došla první kolo v čase 2:12h a já super čas 1:36h , ale bohužel to nebylo mou rychlostí, ale neznalostí terénu, kdy jsem si nevědomky zkrátil trať. Když jsem totiž vyšel na rozcestí u pustevny, tak jsem věděl, že bych měl jít k Radegastovi, ale nikdy jsem tam nebyl a mezi mrakem turistů, jsem nevěděl kam jít, hodně dobře jsem se rozhlédl a to byla chyba, bylo tam totiž značení, kudy jsem se měl vracet, tak jsem odbočil, prošel přes kontrolu a byl spokojen, ale ne moc dlouho, cestou dolů mě vrtalo hlavou, jak může být ta socha Radegasta velká, když jsem ji přehlédl. V cíli byli za můj čas velké ovace a chudákovi Kubovi, to asi hodně vrtalo hlavou, jak můžu mít takovíto čas. Po debatě s Mončou, jsem zjistil, kde se stala chyba a šel jsem to nahlásit pořadatelům. Ty naštěstí měli pochopení a nejspíš jsem nebyl první, tak mi dali 30min penalizaci a dobré. Kubovo další kolo bylo opět se super časem, ale už došel za deště. Byla dokonce i bouřka a Monče se do dalšího kola moc nechtělo, nikdo totiž nebyl připraven na déšť a tak jsme neměli jak náhradní oblečení, tak ani boty. Pořadatelé hlásali, že bude asi 3h pršet a tak jsem si vzal takovou srando pláštěnku a vyrazil jsem do deště. Šel jsem klidně, pomalu a hlavně správnou cestou.

Po cestě dolů se setmělo a tak jsem nasadil čelovku, dosti často les osvítily blesky, kterých bylo opravdu dostatek, ale nebál jsem se, na svedení blesku jsem držel přeci hliníkové hůlky. Najedou se za mnou ozvalo dýchání, ale světlo nikde, kde se vzal tu se vzal, borec bez čelovky. Hned jsem ho oslovil a on, že nečekal, že se tak brzo setmí. Tak jsem mu podal svoji úplně novou náhradní čelovku, ať nejde po tmě. Poděkoval a ještě za běhu ji začal nasazovat na hlavu, když se mu náhle vysmekla, spadla na zem a rozlétla se na pár kousků, „ no dobře sesbíráme a jdeme dál“ říkal jsem si, jenže se nám nepodařilo najít hlavní část čelovky, která spadla nejspíš do takové dlouhé stráně, kam se dalo vlést jen jednou, na horu by už totiž nikdo nevylezl . Tak jsme šli spolu. Asi po 3km jsem si uvědomil, že nemám startovní číslo s tričkem, které jsem měl připnuté k batohu a když jsem vyndával tu náhradní čelovku, tak mě asi vypadlo, to už si borec začínal myslet, že je prokletý a půjde raději skočit ze skály. Naštěstí druhý závodník, který nás předběhl tričko s číslem našel a donesl nám ho.

Po příchodu do cíle, následovala válečná porada, stále pršelo a do deště už se nikomu nechtělo. Tak jsem se šel najíst a lehnout si. Kolem jedenácté přestalo pršet a vyrazil Kuba.

Neděle

Za ním pak Monča, spolu s Jerrym, který ji dělal společnost, aby se nebála. Přišla za opravdu solidního slejváku a tak jsem čekal, než přestane. Ráno mě předběhl Kuba a tak jsme na něj čekali, vypadalo to hodně nadějně. Počítali jsme Kubovím standartním časem a tím pádem bych měl na kolo 3h, což je i s velkou rezervou. Ale Kuba nešel, volal, že ho štípla vosa pod koleno a s oteklou nohou se mu jde dost špatně. Po té co dorazil, jsem měl já na kolo jen 2:25h a tak jsem šel s tím, že dám alespoň to půlkolo, které se také počítá. Šel jsem svižným tempem, ale na pohodu. Když už jsem se nahoře prodíral mezi turisty, začali mě předbíhat závodníci, kteří odstartovali kolem desáté, běh na jedno kolo. Ani mě tak nevadilo, že mě předbíhali, většina jich mě povzbuzovala fanděním, jelikož věděli, jak dlouho už bojujeme, měli jsme odlišná startovní čísla a tak jsme se poznali. Jediný, kdo to nepoznal, byli pomalu jdoucí turisti, kteří mě řečmi typu „hele Fando, proč všichni běžej a ta 35 je tady jak na procházce“ tak přesně ti mně donutili k běhu, abych si nepřipadal tak blbě. Při cestě dolů jsem zjistil, že je 10:55 a tak jsem si říkal, že bych to ještě mohl stihnout, přidal se ke mně ještě jeden o 10let starší týpek a tak na pohodu jsme běželi dolů spolu. Čas v cíli, jsem měl 11:45 což bylo super, nikdo to nečekal a to jsem si ani trať nezkrátil.

Když jsem přiběhl, už byly zabalené stany i věci, no a my jsme si jen skákli pro medajle za účast, dali kofču a vyrazili poměrně rychle domů, jelikož jsem měl být po šesté někde jinde. Spěchat se ale nevyplácí . V Mohelnickém kopci, kde jsem s felicií naloženou pěti lidmi, jedním psem, praskající rakví na střeše a zástěrkami tahajícími po zemi, jsem začal předjíždět kolonu aut, motor byl již dlouho v maximálních otáčkách a tak se ozvala taková nenápadná rána a auta zamnou se ztratila v párovém oblaku fridexového smradu. Lehce jsem polevil, ale kopec jsme vyjeli, říkal jsem si, že si asi jen tak odfoukla, a pokračoval jsem s očima na teploměru do Moravské Třebové k benzínce. Tam jsme sice dojeli, ale už se značně přehřátým motorem, který poklepával a přestával mazat,nebyla tam totiž žádná voda a proto teploměr stále ukazoval teplotu páry do 110C°. Praskla plastová příruba a s ní upadla velká hadice a okamžitě vytekla všechna voda. Takže felicie najela skoro 20km úplně bez vody. Vedle benzínky byl naštěstí Lidl, kde jsme si koupili nářadí na opravu. Shodou náhod, vedle nás zastavil VW Sharan se stejným problémem jako my a prý se mu to stalo také v Mohelnickém kopci. Když prý poprvé doléval vodu, tak vedle něho zastavilo auto, které také vařilo, takže jsme byli tři, kteří vždy popojeli cca 10km a dolévali vodu. A tak jsme se furt vzájemně předjížděli a soupeřili, komu to míň teče.

Závěrem

Celá akce vlastně dobře dopadla, snad jsme se poučili, že i v krásném parném počasí, může na horách celou noc pršet. Já jsem se SNAD také poučil, že součástku, o které vím, že je špatná, vyměním hned, nebo si ji vezmu alespoň sebou, když už se mi týden válí doma. Pokud změní trať, tak příští rok vyrazíme určitě znovu. Snad už i s karavanem.