Krkonoše - další dva tisícové vrcholy

24.2.2015

Plán

Kamarádoj Zbyňdoj jsem slíbil, že až si koupí nové boty tak je s ním někam půjdu prošlápnout. Nečekal jsem, že to bude tak rychle, ale slib je slib. Navrhnul jsem Krkonoše, protože jsem tam byl nedávno lyžovat a vyhlídl jsem si tam kopečky a do mého seznamu tisícovkových vrcholů mě jich dost chybý hlavně z Krkonoš. Naplánoval jsem tedy cestu ze Špindlerova Mlýnu na Železný vrch, dále po Kozích hřbetech až na Luční boudu, pak na Výrovku a na přední Pláň a dolů do špindlu. Ale realita byla jiná.

Úterý

Ráno jsem vyzvedl Zbyňdu v 4:30 a vyrazili jsme. Cestou jsem netrefil jednu odbočku tak jsem si trochu zajeli, ale do Špindlu jsme dorazili akorát za úsvitu. Přestrojili se a zabalili věci a v 6:45 jsme vyrazili. Co jsme zašli za horskou službou na sníh tak po pár mětrů dokopce jsme už sundávali vrstvy oblečení. Pak dále po sjezdovce až na první kopeček 876metrů vysoký. Pak dále po hřebínku až na žlutou turistickou cestu. Cesta byla po sněhu a bylo pár cm nové sněhu. Lehce jsme se bořili, ale ještě to šlo. Pak jsme zatočili na jinou cestu a tam jsme se už bořili do sněhu o neco více. Nasadil jsem si návleky, Zbyňda bohužel žádné neměl. Prošlapával jsem mu tedy cestu, ale Zbyňda je těžší váha a tak se sjetně vždy propadl. Snažili jsme se tedy aby mu nepadal sníh do bot - použili jsme izolepu z lékárničky místo návleků na boty. Lehce to pomohlo, ale nebylo to ještě ono. Další odbočku na cestu jsme přešli a museli jsme se vracet - skoro jsme nepoznali, že to je cestička - jen lehce vyjeté lyžařské stopy ve sněhu. Tak jsme se začali bořit pořádně. Dva tři kroky a hup zabořen po koleno další krok druhý noha zabořená celá. Pak pár kroků sních podržel a pak opět neudržel. Cesta to byla pekelná. Hodně vysilující a honili se nám myšlenky, že ani na ten první kopeček nevylezeme. Ale pomalu a jistě jsme pokračovali v cestě. Konečně jsme narazili na prudkou pláň jde přeci jen byl sníh o dost pevnější a udržel nás. Nasadili jsme mačky a do prudkého stoupání se šlo hned lépe. Vyšplhali jsme se na takovou planinku a na vrchol byla před námi poslední kousek cesty, ale tam jsme se opět velmi začali propadat. Ale stálo to za to. Stáli jsme kolem desáté dopoledne na tisícovém vrcholu jménem Železný vrch (1321 m.n.m.). Udělali jsme si pár fotek na vrcholu a přemýšleli jsme zda budeme pokračovat nebo se vrátíme zpět. Po zvážení všech faktorů jsme se rozhodli se vrátit zpět a zkusit z údolí další kopeček. Odradilo nás dost faktorů - neznáme to tu, nevíme zda tam nebude opět propadající se sníh a byli jsme teprve na začátku a uniková trasa tam moc není - jsou tam pak hodně lavinové oblasti a celý hřeben ještě byl v mlze. Další věc - Zbyňda už měl dost sněhu v botách. Nebudeme dělat hrdiny. Sestup byl o dost rychlejší. Na vrchní části si Zbyňda vyzkoušel bždění cepínem a moc se mu to líbilo. Já si cestou mačkou roztrhnul kalhoty, ale horší by byla noha. Dolů jsme došli kolem 12 hodiny a šli jsme se podívat dolů k vleku do Svatého Petra. Tam jsme si dali grog na zahřátí a po malé pauze jsme šli na další kopec. Nasadili mačky a po kraji sjezdovky jsme se vydali vzhůru. Zbyňda remtal, že by jsme se mohli svést lanovkou, ale já odmítl. Na dvousedačkové lanovce mají mezivýstupní místo a tam nám vlekař nabízel, jestli si nechceme nastoupit - Zbyňda by chtěl, ale já opět odmítl. Jsem mu řekl, že se nahoře sejdeme, ale Zbyňda šel ač nerad se mnou. Ale vyčítal mi to zbytek cesty. Na konci dvousedačkové lanovky měl Zbyňda krizi. Vyměnil si úplně mokré ponožky za suché a ukezal jsem ho na tuňáka a moc dobré sušenky a pokračovali jsme opět k vrcholu. Tak vedl vlek kotka a podle něj jsme došli až na konec vleku. Na vrchol dalšího tisícovké hory to už byl jen kousek. A stáli jsme na Přední Planině (1198 m.n.m.). Dolů jsme šli přes sjezdovku hromovka a Zbyňda to bral i po prdeli.

Závěrem

Výšlap nebyl podle plánu, ale oboum se to líbilo a utahaný jsme také byli. Tak to beru za moc pěknou procházku. PS: Snad se mnou Zbyňda ještě někam někdy půjde.