TES VALACHIARUN SALOMON ULTRA 95km

3.-5.10.2014

Jak jsme se dostali k závodu

Na Radegastově výzvě jsme měli za okny aut reklamu - bohužel, kdo ji včas nesundal, tak deštivé počasí udělalo z letáku samolepku a ke konci závodů bylo hezky a leták tam byl jak přilepený - bylo tam hodně aut, co tu reklamu proklínalo. Vráťa byl jeden z těch, co tu reklamu včas dali do auta. Po závodech si tu reklamu přečetl a dal echo ostatním. Byla to pozvánka na TES Valachiarun Salamon Ultra 95km. Znělo to zajímavě a tak jsme se zaregistrovali - já, Vráťa a Evča.

Cesta

V pátek jsme se u Luboše nalodili do super karavanu. Jel jsem já, Luboš, Vráťa a Jarda a cestou jsme nabrali Evču. Před Holicema byla velká kolona, tak jsme si udělali objížďku přes Choceň. Tam jsme dotankovali naftu a Luboš byl tak šikovný, že si naftou polil přední kolo a naftu si nalil i do boty - nevypnula mu pistol. O pár minut později zase Jarda koupil dva lahváče a jeden si načnul a pil ho. Vlezl do karavanu a sednul si a omylem na sedačku na ležáka položil to načnuté pivo a to zavřené držel pořád v ruce. Pak si toho všiml. Ta benzinka byla smolná. Zbytek cesty byl celkem v pohodě a do Vsetína jsme dorazili kolem 21 hod. večer.

Vsetín

Zaparkovali jsme hned vedle gymnázia a šli se zaregistrovat. Hrála tam nějaká asi cimbálovka - klasické lidovky jako Beskyde beskyde atd. a hráli to velmi mladí kluci a šlo jim to precizně. Pak jsme se šli občerstvit k nedalekému stánku. Vsetínáci byli velmi příjemní, ale tvrzení: "naše klobása není taková, co koupíš v obchodu, je speciální, nebudeš po ní krkat". - to jsme si vzpomněli s Vráťou, když jsme ji krkali až do 5km závodu. Využili jsme nabídku pořadatelů a nechali si poslat na 33km tašku s boty na přezutí, protože prý začátek závodu byl velmi bahnitý.

Start závodu

Čas strávený v karavanu byl příjemně, ale přiblížila se půlnoc a tedy i start závodu. Tak jsme se pomalu začali strojit a připravovat se. Ještě kontrola povinného vybavení a mohlo se odstartovat. Startovalo nás něco málo přes 100 závodníků. V kategorii jednotlivec asi 93 a ve dvojicích 17 týmů tedy 34 závodníků. Pak už jen pár okamžiků nervozity a bum bum a rozběhnuli jsme se. Nejdříve jsme běželi po městě v čele s policejní eskortou a za ní nějaký borec na kole. Po chvíli jsme se dostali k řece a pak opět přes kousek města a už pak do terénu.

Prvních 33km

V lese jsme už začali pomalu stoupat a to jsme se ještě drželi spolu já, Vráťa a Evča, ale nevím kde jsme Evču ztratili. Cesta byla pořád dokopce a velmi bahnitých částí opravdu přibývalo. Trasu jsem moc nesledoval - jen Vráťovi nohy. Pak se nám, ale závodníci před námi nějak vzdalovali a já se bál, že tu budu bloudit, tak jsem musel přidat, abych pořád viděl závodníka přede mnou, aby mi určoval trasu. Běželi jsme věčnost a první cedule oznamujicí, že jsme na 15km závodu, mě docela zdrtila - to jsem si uvědomil, že takové tempo nevydržím a že bych měl trochu polevit. Ale i pár závodníků přede mnou už také polevilo a tak jsem občas někoho předběhl já, ale za chvilku mě opět předběhl. Ale měl jsem v tom velký zmatek a tak nějak jsem neřešil, kdo je kdo, hlavně, aby byl někdo přede mnou, aby mě udával cestu. Už jsem každou chvilku očekával první občerstvovací kontrolu a ta pořád nikde. První klasická kontrola byla něco po 20km a já trasu moc nestudoval, tak jsem myslel, že za chvilku tam budu. Na další skryté kontrole jsem už měl menší krizi. Dal jsem si tedy minipauzu - sušenku a nepohrdnul jsem nabídku teplého čaje. Dal jsem si také hořčík, protože od asi 5km jsem cítil náznak křeče v levém lýtku. Dál vedla trasa po pěkné zpevněné cestě a tak jsem nasadil jen rychlochůzi. Bylo to pořád nekonečné, ale dočkal jsem se a došel na 33km na kontrolu "Kohůtka "s občerstvením. Dal jsem si hned polévku a sůl a myslím dva kelímky čaje a čokoládu - vše jsem nahrnul do pusy a rychle do žaludku. Pak jsem si vyzvedl igelitku s náhradnímy boty a ponožky. Převlékl jsem si ponožky, boty a triko. Byla to parádní úleva se najíst a mít na sobě něco suchého. Ještě jsem zavoval Luboj, aby veděl, kde jsem na trati, ale asi jsem ho vzdubil, protože jsem volal kolem půl šesté ráno.

33km až 60km

Nohy v suchu, žaludek plný, tak opět dál. Kousek přede mnou vyrazili dva borci - tak se jich na chvilku chytnul, aby mi určovali cestu. Byli rychlejší, ale snažil jsem se vydržet, abych nemusel bádat nad cestou. Na "Malém Javorníku" jsem se s nimi dal ro řeči. Byl to Míra a Víta a vzali mě mezi sebe a tak společně cesta ubíhala přeci jen rychleji. Jen já jsem byl pořád ta brzda. Na rovinkách a mírných stoupáních jsem doháněl to, co jsem na ně ztrácel do prudších kopců. Ale lstivě na mě nepočkali a šli o něco na před a já je musel dohnat. Jen před další kontrolou s občerstvením "Kasárne" mě začala bolet levá achilovka. Prudké klesání po sjezdovce jsem šel velmi pomalu, ale dole čekala pauza a pití. Došel jsem a kluci na mě počkali. Ale to už jsem jim tloukl do hlavy, že to asi se mnou nepůjde a ať jdou beze mě. K občerstvení jsem si dal nějaké sušenky a pár kelímků čaje a iontového nápoje. Zavolal Lubošoj, že sice ještě jdu, ale že už to asi nebude ono a nevím, jak dlouho to vydržím. Pak jsme vyrazili opět prudkou sjezdovkou na hřeben. Trvalo mi dlouho než jsem se tam vyškrábal a achilovku jsem pořád cítil. To už jsem měl v sobě asi třetí ibalgin. Na hřebenu jsem dal svižnejší krok a tak nějak tu achilovku rozchodil. Ale čekal jsem každou chvíli,kdy mi to někde udělá lup a tím skončím. Kluci jsem za chvilku dohnal a řekl si, že to zkusím se jich ještě chvilku držet, co to půjde - přeci jen jsem nemusel myslet nad cestou a jen jsem se jich držel. Po té jsme dohnali asi Járu a ten to přeci znal tady ještě líp. S ním jsme vydrželi jít skoro k památníku "U Tabulí" , ale kousek před kontrolou nám utekl. To už mě opět docházela enegrie a každým metrem jsem očekával další kontrolu s občerstvením. Konečně jsme došli na "Třeštík" - asi 60km tratě. Ládoval jsem do sebe, co se dalo, polévku s rohlíkem - dvě nabrání soli, čokoládu, kousky sušenek, rozinky, banán, několik kelímků čaje. Stihl jsem se vyčůrat, ale to už nás došla nějaká dvojice, tak kluci zaveleli, že vyrážíme dál.Měli jsme za sebou skoro 2/3 tratě.

60km až 84km

Teď nás čekalo jedno z největších stoupání na vrchol "Vysoké". Stoupání bylo delší, najedení- plný energie- to docela šlo, ale stejně to pak bylo neskutečně dlouhé. Konečně jsme došli k dalšímu občerstvení "Solaň" na 71km. Tam se konala svatba - tak jsme se mrkli na nevěstu a svatebčany, dali jsme si opět pití a nějakou tu sušenku a opět jsme vyrazili dál. Už jsme se viděli na "Vsáckém Cábu", odkud už to mělo být kousek do cíle. Ale ještě před tím jsme měli vyšlápnout poslední větší stoupání na "Ptáčnici". Cestou jsme potkali opět pekelně rozbahněné lesní cesty, kde těžili dříví. Cesta vypadala, jako jedna obrovská bahení louže - museli jsme se drát křoviskem kolem cesty. Po nekonečně dlouhé cestě jsme konečně dorazili na "Vsácký Cáb". Tam jsme měli poslední větší občerstvovačku na 84km. Opět jsem umíral nedostatkem energie. Hned jsem do sebe ládoval polévku a sůl - nějak mi to nesedlo a myslel jsem, že to vyhodím zpět, ale nakonec si to sedlo. Jak se cpeme, tak začalo pršet a né zrovna málo. No, co se dá dělat, vytáhli jsme bundy a v tom nás doběhl další závodník - prý cestou zabloudil a snad už předběhl asi 7 závodníků. Tak jsme se rychle sbalili a vyrazili.

84km až cíl

Víťa a Míra měli strach, že nás doběhne. Do cíle to mělo být 11km, ale prý to je ještě 13km - to nás vůbec nepotěšili. A jak se kluci nechtěli nechat předběhnout, tak přidali do pedálu a já jim opět nestíhal. Chvilku jsem to s nimi držel. Do poslední občertvovačky to bylo asi ještě 7 nekonečných km. Byli to malé krásné kopečky a já doufal, že za tím to už bude a ono pořád ne a ne. Pořád jsem říkal klukům, ať na mě nečekají, že to dojdu o něco pomaleji, lehce zpomalili, abych je musel vždy dohnat. Konečně jsme byli na posledním občerstvením. Dal jsem si jen banán, trochu se napil a šel napřed - už jsem to chtěl mít za sebou a kluci mě beztak doženou. Kluci mi byli hned v patách a opět jsme šli společně. Teď už to bylo pořád skopce a tvrdili nám, že to je 5km. Ale asi po 500 metrech byla značka 6km a to závodu do vrchu, který měl stejnou trasu do cíle, ale v opačném směru a za nějakou chvíli tam byla cedule 5km Vetín nádraží.Tyto cedule mě sráželi morálku - nekonečných posledních 5km. Už jsem čekal, kdy konečně budeme na asfaltu ve Vsetíně. A konečně se tak stalo. Sice pořád pršelo, ale to nám už bylo jedno. Průdké klesání po asfaltu nebylo příjemné, ale vidina cíle, nás táhla. Částo se kluci otáčeli jestli nás někdo nedobíhá. Už jsme byli dole u řeky a vůbec jsem nevěděl kudy do cíle - ještě, že tam pořád kluci byli. Asi 500 metrů před cílem mě byl naproti Luboš, tak jsem s ním kousek šel a on do cíle běžel napřed. aby mi udělal fotku. Víťa a Míra doběhli asi o půl minuty napřed než já. A já se dočkal vysněného cíle. Neskutečný zážitek. Hned jsem dostal medaili a už tam na mě všichni čekali. Vráťa, Jarda, Evča a Luboš. Poděkoval jsem Víťoj a Míroj, že bez nich bych to nedal a že je zvu na pivo. Nakonec jsme dali společné vítězné foto.

Po závodě

Teprve teď jsem se dozvěděl, že Vráťu nepustilo koleno a tak to musel na "Třeštíku" (60km) odpískat a Evče se vrátil špatný kontík a tak to vzdala někde kolem prvních kontrol. Mrzelo mě, že to nedošli (zdraví je přednější), za sebe mám radost, že jsem to dokázal. Chvilku jsme společně kecali, pak jsme ši do karavanu - pořád přeci jen pršelo a já prochladal. Tam jsem si vzal suché věci a boty a šel si dát sprchu do školy. To už jsem šel jako postižený a poprvé cca za 19 hodin jsem si sedl, jinak běhěm celého závodu jsem se neodhodlal si sednout. Sprcha a večeře v jídelně byla perfektní s Jardou jsme si dali - kuře s rýží. Únava byla děsná, sotva jsem to dojedl. Rozloučil jsem se s klukama a naposledy poděkoval Víťoj a Míroj, že bez nich bych to nedal. V karavanu už jsem měl rozestláno a během pár minut jsem spal jako dudek.

Výsledky

Trať měla být asi 95km dlouhá, ale všude mluvili o tom, že má asi 100km a závodníci, co to měřili, tak říkali minimálně 100km - bylo to příšerných 100km a nezapomenutelný zážitek. Je pradva, že cca polovina tratě byla velmi bahnitá, což dosti ztěžovalo výkon. Jinak na převýšeni byla příjemná. Můj čas byl 18 hodin 31 minut a 47 sekund a celkově mezi jednotlivci jsem skončil na 45. místě z 61 došlých (startovalo nás 93). Míra a Víťa byli na 43. a 44. místě. Poděkovat musím také podpůrnému týmu Lubošovi a Jarouškovi a také Evče a Vráťovi - díky. Musím také pochválit personál na všech kontrolách a občerstveních – neskutečně příjemný, vstřícný a často i krásný.

Zde jsou výsledky jednotlivců a startovní pole.